Věra Dušková
Háčkovat, vyšívat, zašívat, štupovat mně naučila babička a plést moje mamka cca v 7 letech. Mamka byla velice šikovná pletařka – pletla z velice tenké příze veliké krajkové ubrusy na parádní stůl do obývacího pokoje, jak tenkrát bylo zvykem. Pletla celé rodině svetry a my jsme je ani nestačili unosit. Pak je párala a co se zbytky? Tak začala plést ponožky a já jsem se to naučila od ní. Jsem od jak živa velice zimomřivá (i k letním šatům doma nosím svoje teplé pletené ponožky).
Vždycky jsem byla vášnivá čtenářka. V dnešní době nových technologií mám oba koníčky pěkně propojené - pletu ponožky pro velice dobrou věc - pomoc seniorům a při tom poslouchám z internetu načtené audio knihy, některé jsem už dříve četla, ale to nevadí. Při poslechu mi pěkně jde práce od ruky. Čas strávený u pletení nestopuji vždyť to je zábava. Dcery i vnučka když byly malé, chtěly také vyzkoušet pletení, ale nechytlo je to a tak jsem ráda, když mi pomohou s rozmotáváním přaden. Pletu všude i za dlouhé cesty ve vlaku – pokaždé mně někdo osloví: to už se nevidí, aby někdo pletl.
Ponožky rozdávám přátelům a kamarádkám – všichni si je velice pochvalují. Široko daleko není nikdo, kdo ponožky plete, tak dárek (i někdy si o něj řeknou) berou s radostí. Dávají mi přízi, kterou mají například po mamince nebo svoji, ale ze zdravotních důvodů už nemohou plést a ponožky neumí. A příze se přece nevyhazu je :-)
Pletla jsem z legrace kolegovi (měří 2 metry) ponožky, bylo to nekonečné, má nohu číslo 54 B-), když se mu po čase předčasně narodila dvojčátka (vážila 900 gramů), tak jsem mu upletla podle mne ty nejmenší bačkůrko ponožky. Přeplétala jsem je dvakrát a stále byly velké .