Štěpánka Celbová
"Škoda že je Praha pro mne tak daleko, ráda bych poznala svoje pletařské kolegyně."
Jako u všech babiček se u nás doma pletlo a přeplétalo už za války i po ní. Pokračovala jsem, dokud jsem byla svobodná, i když jsem se vdala a měla děti a pak vnuky, pořád. Potom zájem o pletené věci opadl. Plést jsem znovu začala až po roce 1999, kdy jsem si prodělala úraz pádem ze schodů a ochrnula jsem na spodní polovinu těla. Když jsem se znovu naučila chodit, měla jsem spoustu volného času a znovu vytáhla jehlice. Vymyslela jsem, že upletu moji milé švagrové pléd. Moc se líbil a tak jsem oplédovala celou rodinu, všechny známé. Upletla jsem jich asi 40 ks. Následovaly háčkované šátky, ponča, čepice, rukavice, chomouty a ponožky. Když jsem měla celou naší rodinu opletenou (mám 5 vnuček, 2 snachy, dceru, 4 neteře a svoji milou švagrovou), tak jsem v televizi v pořadu Sama doma zaslechla debatu o sdružení Elpida a jeho aktivitách. A už jsem byla drápkem chycena. Moje vnučka mi pak ten pořad našla na počítači, poslala dotaz, co mám udělat proto, abych se mohla zapojit. A dál už to znáte.
Teď mám pletení ponožek jako radost každého dne. Upletla jsem jich už 70 párů. Krátím si tím dlouhé večery, jelikož žiju sama v domečku s kocourem. Není to moje jediná činnost. Také vařím pro sebe a pro kocoura, starám se o zahradu a slepice. Dříve jsem hodně chodívala s mými psy do lesa, který mám hned za domem. Protože žiji na okraji Moravského krasu, mám kam chodit, ovšem teď, vzhledem k přibývajícím rokům, už nestačím s dechem. Škoda že je Praha pro mne tak daleko, ráda bych poznala svoje pletařské kolegyně. Asi před 3 lety jsem se naučila háčkovat korálkové náramky a náhrdelníky, také jimi jsem zaplavila celou rodinu a všechny své známé. Nikdo z mého domu neodešel bez náramku.