Pavla Kadlecová
Já jsem se v roce 1969 odstěhovala a později vdala tam, kde jsem dosud. Jelikož jsem vyrůstala v dost nepříjemné době, nedostala jsem se na žádnou školu, maminka mi našla po haluzi učební obor Prodavač motorových vozidel. Pro mě, která v rodině neměla nikoho, kdo by nějakým povozem disponoval, to byl obor nepředstavitelný, ale asi mi byl určený, jelikož i když jsem již desátý rok v důchodu, stále chodívám sem tam na brigádu.
Celý život jsem zvyklá na štrikování, v mládí jsem měla tři dcery, které se chtěly líbit, a tak jsem mimo pletení v ruce pletla i na stroji a šila nejen pro nás, ale i pro jiné. Měla jsem vždy radost, pokud se moje výrobky dobře nosily a byly jiné než všemocná konfekce. Pokud pletu doma, vzpomínám, ale spíš se dohaduji se svýma dvěma kočkama, že si to upletu sama. A pokud je to na chatě, musím naše dvě fenky přesvědčovat, že tenisáky vypadají jinak než klubíčka.
Žiju sice v Ostravě - Porubě, ale pokud si chci zvednout tlak, zajedu za manželem na, jak já říkám, psí boudu. Protože se s ním znám už od malička, nemusí ani nic říkat, hned poznám, co si myslí a proto tam nebývám moc dlouho. Popis mého dne není moc rozdílný. Ráno si ráda přispím, protože tvrdím, že jsem na to čekala padesát roků. Někdy vstávám dříve, pokud jedu do práce, někdy jako správná důchodkyně obejdu nějakého lékaře.
Když se nic neděje, sedáme s kočkama u snídaně a ty už čekají, až začnu plést. Někdy jsme samy, někdy přijdou dcery s vnoučaty, které jsou už v letech, by se řeklo dospělých, a je tu náhle večer s jehlicema u televize.
Ponožky mi trvají podle toho, jak se vyvrbí situace. Někdy je mám za den hotové, ale někdy na mě padnou následky moji operace nádoru na mozku, následné mrtvice a ochrnutí na půl těla. Mám ale štěstí, že mám tak trochu střelenou povahu, že to nikdy moc dlouho netrvá a že mě napadají různé hlouposti. Moje přání a očekávání jsou tak nějak obyčejná, abych mohla ještě dlouho dělat radost svými ponožkami a těšit se ze spolupráce s Vámi. Za tu dobu, co pletu, jsem zažila již více situací, nejvíce si vzpomínám na moji nejmenší vnučku, která chtěla, abych ji naučila plést. Sice to udělala obráceně, co já napletla, to ona rozpárala, protože to na její nohy bylo moc velký. Od té doby se už nějak k tomu nehrne, protože tvrdí, že ve svých šesti letech na to má už velké nohy.