Marie Vinciová
Pracovala jsem před odchodem do důchodu v soukromé firmě, která vyráběla různé potravinové polotovary. Ponožky pletu, jelikož žádné z mých vnoučat už svetr nechce a od mých dvou dcer bylo napletených věcí hodně (včetně pletených kabátů). Dříve nebyl takový výběr a možnost nákupu všeho druhu zboží. Ponožky ale uznávají. Když ponožky pletu tak vlastně odpočívám. Přemýšlím, co mě čeká zítra a co je třeba kde zařídit. Když nemám žádné povinnosti, pár ponožek mám hotový za 3 dny. Pletla jsem ponožky celé naší rodině ale, ti jsou už dostatečně zásobeni. Ale přítel naší vnučky Natálie je členem klubu historických bojovníků. Působí coby lučištník. Má všechno potřebné vybavení, včetně drátěné košile, helmy. Vše si musel vytvořit sám, chyběly mu jen podkolenky. Tak zapracovala babička a jedny slušivé mu upletla. Teď v celé zbroji objíždějí hrady a zámky, kde pořádají vystoupení.
Jelikož jsem už dost starší člověk (bylo mi 68let) tak toho moc nenaspím a vstávám brzy. V půl sedmé probudím dvě mladší vnučky a vypravím je do školy a školky (pokud jsou zdravé). Starší vnučka Natálie, které je 23 let, bydlí na privátě v Hradci Králové, kde čtvrtým rokem studuje medicínu na Karlově Univerzitě. Ta už je pár let hodně samostatná. Pak, pokud nemám návštěvy lékaře, nebo nákupy, či jiné vyřizování, si uvařím kávičku, pustím nahraný seriál nebo film a pletu s radostným pocitem, že život stojí za to, teď už ponožky pro Vás. Dcera Ivana má 12ti hodinové směny jako výpravčí vlaků, pokud má volno, toto všechno odpadá a odvedu malou jenom do školky.