Marie Svobodová

blobid1-1
 

Marie Svobodová

Medlešice
 

"Pletení je pro mě odreagování – u toho zapomenu na všechny starosti, které se někdy vyskytnou, spíš myslím na hezké věci, které mě v životě potkaly."

 

K ručním pracím mě od mala vedla moje maminka, která byla vyhlášená pletařka. Kromě pletení mě naučila háčkovat a šít. Nejprve jako děcko jsem pletla na panenky, později pod vedením mamky pro sebe a kamarádky. Toto bezstarostné pletení trvalo do mých necelých 17 let. V den svých 45 narozenin maminka zemřela a mně zůstal jen taťka (54 let), který pracoval jako výpravčí vlaků a stará teta (80 let), u které jsme bydleli. U maminčiny rakve jsem si přísahala, že ve 20 letech budu mít dítě (to proto, že jsem se bála, abych nebyla stará a mohla se o děti postarat). Vyučila jsem se pro chemické závody Semtín laborantkou – pracovala jsem na 3 směny. Musela jsem se postarat o vaření pro nás a tetu a celou domácnost. V 19 a půl letech jsem se vdala (letos 17. 2. oslavíme 49 let). Dcera se narodila v mích 20 letech v 7 měsících, měsíc byla v inkubátoru než dosáhla váhy 2,5 kg. Ještě dnes brečím, když si vzpomenu, jak jsem přišla z porodnice domů bez ní, jak to bylo smutné. Že by mě někdo opečovával v šestinedělí to neexistovalo. Po příjezdu z porodnice taťka zrovna pral v obyčejné pračce bez ždímačky bez vodovodu (venku – bylo to v létě), převlékla jsem se a šla jsme mu pomoci.

 

Tak pro mě začala mateřská dovolená, která trvala 3 roky. Po mateřské jsme bydleli v Pardubicích nejprve v bytě 1+1, později jsme provedli směnu za 3+1. Každý pátek po práci jsme jezdili do Medlešic a vraceli se v neděli do Pardubic. Později jsme se rozhodli, že si postavíme nový dům. Manžel byl vyučený zedník, já jsem sháněla materiál – míchala maltu a vše mu navážela k ruce. Celý dům – podsklepený 1 patrový, jsme postavili ve dvou během 3 let. Taťka bydlel s námi, teta mezitím zemřela ve věku 95 let. Opět jsem se po mateřské vrátila do Semtina, ale na jiné pracoviště (laborantka výroby nitroglycerinu – důlních trhavin – semtexu). Celkem jsem tam byla 26 let. Potom se snižovaly stavy – rok jsem byla doma – starala jsem se o taťku, který zemřel v 89 letech, pak jsem pracovala jako barvířka punčochového zboží v soukromé firmě v Chrudimi až do důchodu. Měla jsem vrozenou vadu kyčelního kloubu. V roce 1993 jsem byla na totální endoprotéze, v roce 2015 jsem byla na reoperaci. Mám trochu omezený pohyb.

 

Pletení je pro mě odreagování – u toho zapomenu na všechny starosti, které se někdy vyskytnou, spíš myslím na hezké věci, které mě v životě potkaly (např. narození vnuka – bude mu už 25 let). Máme zvířátka: 2 kočky, psa border kolii, papouška Žaka, s ním se dá mluvit a tak je veselo. Dopoledne uvařím oběd, v létě se vykoupu v bazénu, pustím si rádio naladěné na stanici country a zase se vracím k jehlicím. Když nemám co plést, tak jsem celá nesvá. Jsem ráda, že mohu plést ponožky – průběžně budu mít co dělat a bude to mít nějaký smysl.