Marie Kudelová
Marie Kudelová
Vystudovala jsem Obchodní akademii a celý život má práce byla v kanceláři jako účetní a pak samostatný ekonomický pracovník (práce a mzdy). Jsem člověk všestranných zájmů, vymýšlím, co se dá ještě udělat a dotáhnu to do konce. Na prvním místě jsou ruční práce. Od patnácti let pletu, háčkuju a vyšívám nejen pro sebe a celou rodinu, ale na zakázky (všechno, kdo si co přál). V této době frčí háčkované vánoční ozdoby. Dělám je dle mé fantazie (andílci, zvonky, podkovy, vločky, sněhuláky, špice, apod.) Ponožky pletu velice ráda, protože to netrvá tak dlouho jako svetr, a já se vždy těším až zase začnu nový pár, jaké tam dám barvy, proužky apd. Doslova se s nimi mazlím. Někdy začnu i třeba třikrát, než se mi to líbí. Neumím sedět se založenýma rukama a ponožky pletu zásadně u televize. Za 62 let ruční práce jsme si zvykla a sleduji program a přemýšlím, co mám ještě udělat, co jsem udělala špatně, hlavně při otravných reklamách. V 17h zasedám k televizi na první zprávy, soutěže, české seriály a končím v 2-3 hodiny v noci. Za tu dobu podle velikosti udělám 1 a ½ ponožky, někdy ani tolik, někdy celý pár a to jsem zručná pletařka. Já tu dobu nijak nepočítám, protože si u toho neodpočinu – je to můj relax, koníček.
Bydlím na vesnici, je to moje rodná vesnička, asi 600 obyvatel, poměrně se všichni známe, ale také trošku kulturně žijeme. Máme tady různé dobré spolky a hlavně starý nefunkční mlýn „U vodníka Slámy“, který je předělám na uskutečnění různých společenských akcí. Jsou tady svatby, hraje se tu divadlo dokonce i od vás z Prahy, jezdí tady v létě p.Vašek Vydra se svými koňmi-každoročně pořádají soutěže, jarmarky, neckyádu, apod. Na tak malou vesničku celkem velké využití. Můj den se moc neliší, jelikož jsem už sama a bydlím v přízemí a nahoře bydlí dcera – už také důchodkyně. Vypijeme si spolu kávu a jdeme si po svém. Dělám různé domácí práce, zavařuji v létě, co se zahrada dá, ale než začnu, uvažuji, jestli je mi natolik dobře a mám něco dělat nebo ne, to víte, v mém věku už každý den nesvítí slunce a prášky pro zdraví udělají své. Uklidím, připravím něco k obědu, pozalévám kytky na okně, vyřídím pár telefonů s vnoučaty a pak to dělám velmi ráda, si připravuji vlnu na pletení. Peru, párám, motám na klubíčka, na to mám svatou trpělivost.
A legraci jsem zažila, ale až teď jak na to vzpomínám. V tenkrát mi do smíchu moc nebylo. Dcerka slíbila mému synovcovi: babi ti naplete ponožky, chceš? Kdo by nechtěl, že? Ale já jsem honila minuty, ponožky jsem rychle dělala a v tom zmatku, když byla ponožka hotová, jsem zjistila, že tam není upletená pata. Se zavřenýma očima (abych se nerozbrečela), jsem ji musela celou rozpárat a v klidu pak udělat znovu. Právě přišla naše listonoška a tak jsme ji to vyprávěla a ona mi podávala ruku a začala gratulovat. Já se ptám, co to má znamenat. A ona mi odpověděla: gratuluji vám, že jste udělala tolik párů a jen jednou jste se spletla. A bylo po pláči, rozveselila mne.
Jak jistě vidíte, nejsme jenom pletařka, ale také spisovatelka, já jak se rozepíši, nevím, kdy mám přestat.