Marie Hrobařová
Medailonek naší babičky
Jaké bylo (nebo stále ještě je) vaše povolání?
Po základní měšťanské škole jsem nastoupila do Zlína, do firmy Svit, do učení pletařka-šička punčoch. Učení trvalo jen 1 a půl roku a pak už nástup do plného provozu. Práce na kotonových strojích (16m dlouhé) byla mužská práce, po válce však byl nástup žen více méně nutný. Později byl závod punčocháren navržen do zrušení, neboť strojové vybavení bylo již zastaralé. Pracovala jsem zde 11 let, mnohdy na různých pracovištích i přes moje protesty.
Proto jsem se rozhodla udělat si ekonomickou školu večerně a odejít z podniku. Podnik byl nucen mi školu umožnit, závod byl v likvidaci. To představovalo 3x týdně 4-5 hodin odpoledne ve škole, od 6:00 – 13:30 pracovat. Po třech letech jsem ukončila nižší EŠ a odešla pracovat do státní banky. Ovšem po dvou letech jsem potkala naší třídní profesorku a ta mě přesvědčila, že si musím udělat poslední 2 roky s maturitou. To byl týden před zahájením školního roku. Byly to dva roky náročné, přerušení bylo znát. Tak jsem si sjednala doučování u jiných profesorů, kteří měli odborné znalosti (ne jako ten který nás učil), hlavně účetnictví. Paní profesorka měla pro mne velké pochopení, protože i ona to poznala u sebe, byla francouzštinářka – absolventka Sorbonny a musela učit ruštinu.
Maturitu jsem ukončila v r. 1968 a ihned jsem přešla na nové pracoviště účetní v obchodní galerii ve Zlíně. Před zahájením školy jsem dělala atletiku, jak už nebylo tolik času, tak jedna atletka mě „svedla“, že budeme chodit s horolezci. Byla to činnost přes soboty, neděle, k tomu nějaká tělocvična a hlavně dobrá parta. Tam pokračoval život vzdělávání od odborného výcviku, metrologie, zájezdy po republice. Také bylo nutné se naučit mluvit na fóru, k určitému tématu, což bylo nutné pro cvičitele. A protože u horolezců byli lidé různých profesí, získala jsem mnoho odborného poznání. Vždycky jsem toužila po cestování za hranice a to se mně u horolezců splnilo. Už v r. 1964 jsem jela se zájezdem horolezců do Julských Alp. Pak už byla možnost vycestovat na různé pozvání do Rakouska, Itálie, Švýcarska atd. Navázala jsem krásné dlouholeté přátelství s rodinou nedaleko Lince, blízko Dachsteinu, Totes Gebirge atd. V roce 1968 jsem jela na celý měsíc do Rakouska sama, to byla dobrá škola pro samouka němčiny. Byla jsem s partou Jugende Herberg na horách a pak v rodinném kruhu a jejich přátel. Samozřejmě jsem organizovala výjezdy i pro jiné členy oddílu. Později jsem se dostala na mezinárodní sraz horolezkyň. Zakladatelka byla bývalá novinářka žijící ve švýcarském Engelbergu baronka Felicitas von Reznicek. Tato dáma v r. 1968 rozeslala pozvání všem horolezeckým svazům po UIAA do Švýcarska pod názvem „Randes-vaus-haut montagnes-RHM, pro ženy horolezkyně a jejich přátele. Já jsem se zúčastnila až později, zase jsem zde potkala fantastické lidi různých profesí. Od horských vůdců, špičkových horolezkyň z celého světa, šlechtice, spisovatelky – prostě pro mne excelentní společnost.
To nemohu pominout i starost o rodiče a jejich náklady i moje zajistit si vlastní bydlení atd. Asi po 7 letech v obchodní galerii po určitých osobních i pracovních problémech jsem se rozhodla změnit zaměstnání. A to do cestovního ruchu.
To však nevyšlo po zásahu některých osob, nastoupila jsem do služeb, ale to nebyla moje „parketa“. Panovaly zde různé manýry, jako úplatky, alkohol, donášení atd. Proto jsem se rozhodla v r. 1976 odejít ze Zlína do Prahy. Našla jsem si zaměstnání na ekonomickém úseku ČD geodezii, kde jsem měla možnost jezdit zdarma do Zlína, (měla jsem zde byt) k rodičům včetně tematických zájezdů od zaměstnavatele prakticky po celé Evropě.
A zase jsem prošla různými pozicemi na ekonomickém úseku a odešla do důchodu v r. 1993. V té době jsem měla zdravotní problémy a bratr sám pečoval o ležící maminku, nutně potřebovala pomoc, otec už nežil. Takto jsem jezdila mezi Prahou a naší obcí každý měsíc a jen pár dnů v Praze vyřídit nutné záležitosti a trochu si odpočinout. To trvalo tři roky. Po smrti mamky jsem se pak mohla věnovat svým zálibám, cestování na RHM i jinde, návštěvu univerzity třetího věku, výstavám a vůbec kultuře. Také jsem se mohla více věnovat historii horolezectví, kde jsem od r. 1972 příležitostně natáčela různé vzpomínky zakladatelů oddílů a hlavně organizace Českého horolezectví od r. 1897. Sbírala jsem knížky, průvodce, mapy, časopisy, které jsem pak předala NM odd. tech. muzea v Tyršově domě ČHS. Iniciovala jsem také výstavu ke 100 letům Klubu českých alpistů, psala články do horolezeckých časopisů apod. Zájem o horosport mám jako diagnostiku, dnes jen účast na různých setkáních veteránů.
Proč plete ponožky a co vás na pletení baví?
Protože nyní bydlím v domě pro seniory, musím mít stále nějakou vlastní činnost. A k pletení mě navedl váš časopis Vital+ v r. 2014. To jsem upletla ponožky z vlastního materiálu, a tak mimo jiné zájmy, pletu do dnešních dnů. Je to práce uklidňující a dá se u toho přemýšlet. A pak přišla nabídka od vaší pracovnice plést z vašeho materiálu, což činím do dnes.
Když si tak pletete, na co myslíváte? Máte nějaké představy, přání a sny?
Příprava na pletení je nutná, když máte různé zbytky. Předem si vyberu barvy, aby mi stačily na obě ponožky. Případně, když dostanu něco k párání, tj. nejdelší přípravná práce. Někdy je nutné namotat materiál na předeno, vyprat a znovu namotat do klubka. To je však výjimka. Práce je jednodušší při dostatku a barvě materiálu. Já však beru kombinace jako zábavu a čas nelze počítat. Někdy si rozpletu i tři páry najednou a postupně dodělávám.
Zkuste popsat, jak vypadá váš den…
Nyní bydlím v Praze – Ládví v domě seniorů, ovšem žádné služby zatím nepotřebuji a nepoužívám k nelibosti PS. Dle chuti a potřeby jedu do Přerova, nebo Zlína za přáteli.
Ráno vstávám mezi 6:30 – 7:15, předně se musím trochu rozhýbat na rotopedu 15-20 minut. Pak pár cviků protahovacích (problémy s artrózou kloubů a páteří). Připravím si snídani (Caro, chléb, sýr, vlastní pomazánky z tvarohu a bylinek, plátek šunky a zeleninu k tomu. Uzeniny nejím). Pak úklid pokoje, hygiena dle programu v ten daný den. Od nákupu, návštěvy lékaře, setkání s přáteli na kávu, nebo vycházku někde ve městě. Doma případně si uvařím oběd, většinou poslouchám rádio, čtu, televize je jen okrajová, u ní pletu, pokud tam není něco zajímavého. Občas jdu s kamarádkou za kulturou, divadlo, výstavy, koncert, dle zájmu a chuti za přijatelnou cenu. Spát chodím tak kolem 23:00.
Jak dlouho vlastně trvá uplést ponožku?
Upletení ponožky je velmi různé. Pokud bych měla do toho zahrnout i přípravu si netroufám ani odhadnout. U slabého materiálu tak tři-čtyři dny jedna, silný materiál za 1-2 dny, dle velikosti. Je to velmi různé, nedá se to přesně odhadnou a asi mě to nenapadlo sledovat.
Zažila jste s ponožkami nějakou zvláštní nebo legrační situaci?
I při pletení se dá zažít legrace. V únoru t.r. ve Veletržním paláci mimo jiné přišly dvě anglické studentky. Když jsem jim ukázala jak držet dvě jehlice a plést normálně hladce-obrace, tak jedna z nich byla tak vynalézavá, že si jehlici s oky dala mezi kolena, na jedné ruce nandanou přízi a druhou jehlicí napichovala očko k pletení. To už jsem se v duchu tak smála, že jsem raději odešla od stolu, abych „nevybuchla“. Jinak, kdo se chce naučit, tak možností je mnoho, hlavně mladá generace spoléhá na internet. Ovšem naučit se další postupy, aby to byl výrobek k nošení, trvá to trochu déle. Na to přijde mládí, až si to odzkouší, že to chce trpělivost, čas a také peníze na materiál.
A nakonec moje motto v životě: H+Z – mít cíl, nebát se překážek, chtít vzdělání a mít dobrý vztah k rodině i k lidem!