Lenka Vodičková
"V noci špatně spím, protože se mi v hlavě honí všechno možné a to pletení mě dokáže absolutně uklidnit, ulevit mozku a na chvíli všechno pustit z hlavy."
Vzhledem k mému zdravotnímu stavu jsem již 8 let v plném invalidním důchodu. Jinak mám vystudovanou střední ekonomickou školu v Teplicích. Takže celý život jsem pracovala v administrativě. Nejdelší dobu jsem pracovala v České spořitelně v Ústí nad Labem, jako úvěrový specialista. Poslední čtyři roky před důchodem jsem byla zaměstnána na magistrátě na oddělení dopravy – přihlášení automobilů. Ta práce mě fakt moc bavila. Vzhledem k tomu, že jsme tam byly s kolegyní na celý okres samy dvě, byl do docela adrenalin stíhat. Ale stejně se mi po té práci stýská.
Najednou jsem nesměla nic dělat, fyzickou námahu mi zakázali lékaři, a to pro mě bylo fakt frustrující. Od malička mě strašně bavily ruční práce. Šití, háčkování, pletení, vaření, pečení..., takže když za mnou přijela moje milovaná neteřinka a řekla mi o pletení ponožek, nezaváhala jsem ani na chviličku. Od té doby pletu a pletu. Mám taky radost, že tím mohu někomu pomoci nebo ho potěšit. Když si tak pletu a pustím si u toho nějaký film, nemám ani sny ani na nic víc nemyslím. A to je pro mě moc dobře. V noci špatně spím, protože se mi v hlavě honí všechno možné a to pletení mě dokáže absolutně uklidnit, ulevit mozku a na chvíli všechno pustit z hlavy.
Bydlím v Ústí nad Labem, ale na jeho úplném konci směrem na Děčín, v rodinném domě. Takže tady už je to prakticky jako na vesnici. To mi vyhovuje, protože je tu klid. Velká koncentrace lidí (např. v obchodních centrech nebo vůbec v centru města) mi vůbec nedělá dobře. Tam zkrátka nemohu. Trpím depresemi a úzkostmi. Ale jinak jsem normální. To byl vtip. Mám lidi ráda, celý život jsem pracovala s obrovským množstvím lidí, ale nyní mi to někdy nedělá dobře. Vzhledem k tomu, že opravdu špatně spím, usínám někdy až k ránu. Buď pletu nebo si čtu. Takže vstávám časně, okolo desáté až půl jedenácté. Pokud ovšem s manželem nejezdíme po doktorech. Což bylo teď velmi často. No když vstanu, provedu ranní hygienu něco málo posnídám. Pak už mi to začne. Denně vařím, protože s námi žijí dva z mých 3 synů. Třetí je naštěstí ženatý a bydlí s rodinou jinde. Praní a žehlení je téměř každodenní rituál. Úklid, zahrádka, je toho fakt dost. Ale jsem na to zvyklá a jsem šťastná, že i přes mou nemoc jsem schopna se o tyto věci postarat, i když už mi práce nejde tak rychle a musím častěji odpočívat. Někdy si po obědě i zdřímnu. Pletení mě zatím stále tak baví a popohání v domácí práci. Vždycky si dám úkol a musím to dodělat, abych si mohla jako za odměnu sednout k pletení.
Máme doma krásnou bílou kočičku (nalezence). Je to ale typická šelmička. Jak může, tak mi loví klubíčka, ráda je i překusuje. Takže pořád kontroluji, jestli mi nějaké klubíčko někde nezůstalo, když jdu spát. Už se mi párkrát stalo, že jsem měla ráno obývák propletený jak pavučinu. Ale na tu malou mršku se člověk zlobit nemůže. Naštěstí mám spoustu známých a kamarádů, kteří mě stále zásobují vlnou po babičkách.