Jaroslava Slavíčková
Mám takový názor, který jsem asi odpozorovala od své babičky: „Nejsme tak bohatí, abychom rozdávali, ale nejsme tak chudí (duchem), abychom nemohli pomáhat“. Plést mě naučila babička a později jsem se zdokonalila za pomoci mamky (pletení na čtyřech jehlicích a vyplétané vzory). V době kdy si kamarádky na panenky šily, já jim pletla. První šaty jsem si upletla v osmé třídě. Když začaly děti chodit do školy, syn začal protestovat proti nošení svetrů, paní učitelka ho vyvolávala, aby si mohla prohlédnout vzorek nebo techniku pletení a pak si říct o popis. Dopadlo to tak, že jsem nakonec vedla ve škole dívčí kroužek a myslím, že jsem děvčata něco z ručních prací naučila, třeba i vyšívání a drhání. V té době jsem pracovala jako rehabilitační pracovnice v domově důchodců, a s babičkami jsme taky nezahálely. Tak jsem kompenzovala práci s důchodci práci s dětmi. Mám ráda zvířata a tak máme doma kocoura, manžel se bojí psů, ale i přes to jsem měla v předvýchově postupně 5 labradorských retrívrů. Je to krásný pocit, když vidíte, jak se z malé kuličky vyklube krásný, chytrý a šikovný pes. Snad každého jsem obrečela, když od nás odcházel, ale byl to nádherný pocit, když jsem dostala foto mého štěněte, vlastně už psa, s jeho nevidomým páníčkem a poděkování od SVVP SONS. Pak jsem šla do důchodu a najednou nevěděla co s rukama, rodina byla za chvíli opletená. Až mi švagrová pověděla o akci Ponožky od babičky, že někde viděla upoutávku, tak jsem to zkusila a podařilo se. Mohu zase plést a udělat tím někomu radost, sbírám i materiál po známých a kamarádkách, které se diví, že chci i malé zbytky, tak jsem jim musela ukázat, že nic nepřijde vyhodit.