Jarmila Marková
Žiji v malém, pěkném městečku Lipník nad Bečvou, kam jsme se přestěhovali z Přerova
v roce 1997, po veliké povodni. Žije se mi zde velice dobře. I manžel tu byl velmi spokojený. A to jsme se sem stěhovali když já měla 64 a manžel 69 let a nikoho tu neznali! Jen náš syn tu naštěstí bydlel.
Medailonek naší babičky
Jaké bylo (nebo stále ještě je) vaše povolání?
Byla jsem učitelkou. Skoro celou dobu povolání jsem učila 1. a 2. třídu ZŠ. Nyní jsem v důchodu. A jelikož mi letos bude 85 let, tak již hodně dlouho.
Proč pletete ponožky a co vás na pletení baví?
Od mládí mě baví ruční práce. Háčkovala jsem všechno možné (záclony, dečky, síťovky, rukavičky..), vyšívala ubrusy, prostírání, pletla na své dva bratry, rodiče, potom na své děti a vůbec na každého, kdo něco potřeboval. Také jsem šila na celou rodinu. V současné době pletu ponožky. Jejich výroba netrvá dlouho a manipulace není tak namáhavá.
Když si tak pletete, na co myslíváte? Máte nějaké představy, přání a sny?
Při pletení poslouchám rádio nebo CD, načtené knihy. A také hudbu – vážnou, taneční z 50. let, folklor. A občas vzpomínám na mládí, práci, děti, vnuky. Žádné vznešené myšlenky – spíš tak co budu muset udělat na zahradě, v domě, co uvařím, nakoupím. Každý večer si sama hodnotím den a dávám si úkol na druhý den.
Zkuste popsat, jak vypadá váš den…
Mám domek se zahradou, takže práce je dost. Zatím si sama vařím, peru, žehlím. Na mytí oken a věšení záclon si ale už netroufám, zahradu už také neseču. Hodně mi pomáhá má dcera. Těším se na odpoledne, to si sednu pod pergolu, kterou mi postavil syn. Pozoruju ptáky, jak se koupou ve starém pekáči, ještěrky, jak běhají sem a tam.. Samozřejmě jehlice a klubíčka jsou tu se mnou. V zimě – to sedím u okna, pletu a poslouchám audioknihy na CD.
Jak dlouho vlastně trvá uplést ponožku?
Je to různé. Rozhoduje síla vlny, velikost. Nevím to přesně, ale asi tak tři a půl hodiny. Záleží také na množství barev.
Zažila jste s ponožkami nějakou zvláštní nebo legrační situaci?
Jednou jsem jela s akademií třetího věku do Ostravy. Výlet se podařil, jen doma jsem zjistila, že jsem, asi v autobuse, ztratila klíče. Nakonec jsem se panu řidiči dovolala, bohužel klíče nenašel. Nicméně po dvou dnech mi volal, že vezl autobusem děti na výlet a ty, jak známo dovedou prošťourat opravdu všechno a klíče byly jako zázrakem na světě. Dokonce mi je přivezl až domů. Ptala jsem se ho, jak se mu mohu odvděčit. Bylo vidět, že pochybuje, co bych tak já.. Řekl jsem mu, že pletu ponožky – to se rozzářil, že prý by potřeboval. Tak jsem mu upletla dva páry, které si s radostí odvezl, dokonce mi přivezl sáček plný vlny. Dávám totiž ponožky jako poděkování. Nebo když jdu na návštěvu. A také mám velkou radost, že se ponožky naučila plést moje milovaná dcera Ivanka.