Jarmila Jurásková
Medailonek naší babičky
Jaké bylo (nebo stále ještě je) vaše povolání?
Dlouhé roky jsem pracovala v květinových síních, v rámci svého oboru vyučené zahradnice, což mne velmi bavilo. Aranžování a vazby pro všechny příležitosti. Těch svatebních kytic co mi prošlo rukama… V rámci získané alergie jsem musela změnit zaměstnání, takže dnes pracuji jako skladník v expedici firmy, která vyrábí čistící prostředky. Pokud fyzické síly a mysl dovolí, tak doufám, že zbývajících 6 let do důchodu už u této práce zůstanu.
Proč plete ponožky a co vás na pletení baví?
Proč pletu ponožky? Začalo to spíš životní potřebou. Neměla jsem příliš hezké dospívání a tak mě okolnosti donutily poradit si sama, šetřit po 20 Kč nebo si vyrobit sama za co nejlevnější peníz. Velkým rádcem a učitelem mi byl tehdy dost těžko dostupný časopis Praktická žena. Od svetříků po zimní svetry, čepice, palčáky jsem se naučila plést, vyšívat, háčkovat. Ponožky přišly na řadu až jako poslední, co se týkalo náročnosti. Postupem let jsem oplétala děti, dnes už vnoučata. S vnučkou, když se díváme na fotky, tak se smějeme mým tehdejším modelům. Ale posloužily svému účelu. Takže z životní nutnosti se stal koníček a radost z vlastní rukodělnosti. V současné době jsem zůstala hlavně u ponožek. Upletu, rozdám, raduji se. Občas háčkuji na vánoční stromeček hvězdičky, zvonky, andělíčky. Samozřejmě jsou po rodině a známých a opět mám radost, že se líbí a potěší. Na pletení a výše uvedených činnostech mě baví, že tvořivost, u které relaxuji jak fyzicky, tak i hlava přemýšlí úplně o něčem jiném, než jsou běžné starosti v životě, že když daruji třeba ponožky, dělají radost a já mám o to větší radost. Chtělo se po mně, abych pletla na zakázku a za peníze. Odmítla jsem. V tu ránu už by to pro mě přestalo být koníčkem. Cinkání jehlic uspává mého manžela u televize, takže taky důvod, proč plést.
Když si tak pletete, na co myslíváte? Máte nějaké představy, přání a sny?
Většinou na další barevnost dalších ponožek nebo nad dalším mým koníčkem, pletení z papírových ruliček. Je to můj další tvořivý zájem, který vznikl asi před 5 lety, Je to taky jedna z radostných činností , protože vyrábím pro Středisko ekologické výchovy, kam jezdí převážně děti , ale i dospělí, důchodci. Je to ukázka, jak se dají zpracovat letáky, kterých je všude plno. Přání, sny...? Samozřejmě na prvním místě je zdraví a pohoda moje i mých blízkých. No a tvořivých plánů mám tak na dva životy, proto bych si přála už být v důchodu a mít víc času na své koníčky. K nim totiž patří ještě cestování, čtení a sbírka panenek, jízda na kole, luštění křížovky. Jsem ráda, že jsem se mohla zapojit do Vašeho projektu, že mohu částečně přispět jak pletením, tak i vlnou, kterou kombinuji s vaší a že se mohu podílet na dobré věci. To mě vnitřně uspokojuje a přináší osobní radost. Snad si z dřívější doby sebou vnitřně nosím pocit, že nikdo by neměl být v životě sám a bez zájmu ostatních, že udělat někomu radost jen tak, nebo k ní přispět je někdy víc než peněžní dary, že někdo usedl do křesla, vzal do ruky jehlice a poslal balíček.
Žijete v městě nebo na vesnici?
Žiji na vesnici, ale 10 let jsem jako dítě žila v Praze. 9 let chodila do školy v Josefské ulici na Malé Straně, a i když nemám hezké vzpomínky, do Prahy se ráda vracím… Stalo se tradicí, jak vnouče dosáhne 10 let, jede s babičkou na výlet do Prahy.
Zkuste popsat, jak vypadá váš den…
Standardně. Zaměstnání, běžný domácí provoz, vnoučata, dům, zahrada. Večer sedám do svého křesla, poslouchám televizi a u toho tvořím podle nálady, no a u cinkání jehlic uspávám manžela, něco přečíst a den je pryč…
Jak dlouho vlastně trvá uplést ponožku?
Podle velikosti, asi 6 až 8 hodin. Když pletu pro miminka a malé děti, tak doma slyším, že mi padají od ruky jako popcorn.
Zažila jste s ponožkami nějakou zvláštní nebo legrační situaci?
Jak už jsem zmínila, ponožky pletu, rozdávám, mám radost z radosti. Mojí kolegyni pravidelně dávám několik párů k narozeninám. Jeden rok jsem si řekla, že by to chtělo něco jiného. Dostala dárek, projevila radost a až po delší době se mi přiznala, že ji dárek potěšil, ale těšila se na ponožky. Stalo se, že jsme se sešli celá rodina, podívám se a všichni, aniž by se domluvili, měli na nohou ponožky ode mě. Pobavilo nás to.