Jana Viceníková
"Vždy, když končím pletený pár, myslím už na to, jaká bude další ponožka."
Proč jsem se stala pletací babičkou? Proto, že ráda něco vytvářím rukama. Při pletení vlastně odpočívám. Často při práci na zahradě když už mě bolí záda, se přistihnu, jak se těším na gauč ke svým ponožkám. Pletu také venku na dvorku, pletu u televize. Při pletení myslívám na své velké děti, na své vnoučky, na to co budu zítra vařit nebo dělat. Často myslívám na knížku, kterou jsem přečetla, myslím na nemoc našeho kamaráda. Plánuju dovolenou se svým mužem a těším se. Myslím na všechno, co bych ještě chtěla uvidět, poznat a naučit se. Občas pletu z papíru, také jsem skládala papírové kabelky. Všechno dělám ráda.
Pletení ponožek se ale stalo mou hlavní vášní, protože za sebou nezanechávám žádný nepořádek, rozdělaná práce dřímá hezky v košíku a je kdykoliv připravená padnout mi do ruky. Vždy, když končím pletený pár, myslím už na to, jaká bude další ponožka. Skončím, pak se usadím ke krabici s klubíčky, přehrabuju se v nich, mazlím se s nimi a vybírám pro další pár. Já v ponožkování nacházím smysl své práce, vytvářím ze starého nové, představuju si, kohože ponožka zahřeje a koho potěší. Možná se stane vítaným.