Jana Sládková
"Ponožky prostřednictvím mých kamarádek, které obdarovávám, cestují po celém světě. Dostaly se až do Austrálie, Kanady, USA, Izraele."
Narodila jsem se přesně na den a rok, kdy byl založen stát Izrael. Doma se mi smějí, že jsem stará jako Izrael. Mají pravdu. Pracovala jsem jako účetní.
Pletení mě naučila maminka. Doma jsme, co pamatuji hodně pletly, vyjma mužské části rodiny. Pletly jsme hlavně na sebe a to trička, svetry, ponožky nikdy. Později, to už s manželem, jsme si obstarali elektronický pletací stroj a pletli jsme na něm svetry s norským vzorem. Po letech jsme stroj prodali a já se vrátila k ručnímu pletení. Rozdíl mezi strojovým a ručním pletení je v tom, že strojové pletení je pro mě práce. Ruční pletení je pro mě odpočinek. Když pletu, nemusím na nic myslet, je to pro mě relax.
Bohužel k pletení se dostanu zpravidla až večer. Staráme se s manželem o invalidního syna a k tomu ještě vypomáhám s administrativou v našem Bytovém družstvu. Takže moc času mi nezbývá. Občas také hlídáme našeho vnoučka.Léto trávíme střídavě na chatě a doma v Praze.
Tím, že pletení ponožek je méně časově náročné, našla jsem v tom zalíbení. Ponožky prostřednictvím mých kamarádek, které obdarovávám, cestují po celém světě. Dostaly se až do Austrálie, Kanady, USA, Izraele.
A na závěr „veselá“ příhoda z ponožkového pletení: Moje kolegyně z práce, která byla i ve 30º stupňových vedrech stále zimomřivá, jezdila se každý rok ohřát do Egypta. V jejím zavazadle nesměly chybět teplé pletené ponožky. Po příletu je okamžitě nasadila na nohy a odebrala se s nimi na pláž. Tak se s nimi sžila, že si ani neuvědomila, že s nimi vstupuje do moře. Až užaslé a pobavené pohledy okolo stojících rekreantů ji upozornili, co se stalo. Ani tato událost ji neodradila, aby na příští cestu do teplých krajů teplé ponožky do zavazadla nezabalila.