Ivana Polášková
Jsem vyučená prodavačka a dělala jsem taky i něco jiného. Až po revoluci jsem měla svůj obchůdek s obuví a textilem. před pěti roky jsem skončila. Od dětství jsem pletla na panenky a medvídky. Když se mi narodily děti, tak to pokračovalo, protože to byla nutnost, moc věcí se nedalo koupit. Baví mě plést do dneška, ale nějak o to nikdo nestojí. A tak jsem uvítala pletení ponožek pro Elpidu. Při pletení myslím na cokoliv. Vzpomínám na mládí, na děti co asi dělají a kdy přijedou, také co musím ještě udělat, co budu zítra vařit, kam půjdu s kamarádkou na túru, někdy také sleduji televizi nebo poslouchám rádio. Je to takový odpočinek mezi prací, kterou ještě dobře zvládám.
Bydlím na vesnici, máme velký dům, dvorek a zahradu, na které pěstuji vše, co se dá sníst. Zvířectvo už nemáme jako dřív, máme jen papouška a psa. V důchodu se od sebe dny moc neliší, ale snažím se života užívat, jak se dá. Dopoledne vařím, když není nic důležitého, tak chvilku pletu. Přes léto je víc práce venku, tak pletení je míň. Po obědě kávička, a zase podle situace, někdy na túru, nebo za kamarádkou na besedu. Někdy, většinou o víkendu přijedou děti. Snažíme se hodně setkávat, pořád je co slavit...
Jak dlouho pletu ponožku? Nikdy jsem to nestopla. Někdy upletu pár za den, někdy k nim dva dny nesednu.