Helena Holičková
"Mám pejska, jezevčici a ta, když vidí, že beru jehlice a mám nohy na protějším křesle, automaticky si na mě lehne a spí."
Pracovala jsem jako účetní. Když jsem ještě byla malá, ráda jsem pozorovala tetu, jak pletla a moc jsem si přála to také umět. Postupně jsem se všechno naučila, kromě ponožek. To na mě teprve čekalo, až když jsem už byla vdaná a měla 3 děti, zaměstnání a spoustu jiné práce. V práci pletla maminka mé kolegyně ponožky na 5 jehlicích. Vždycky jsem byla celá pryč z toho, jak jeden den vypárala starý svetr a druhý den nám donesla hotové ponožky. V tu dobu mě nenapadlo naučit se pletení ponožek od ní. A když pak zemřela, začala jsem zkoušet sama a nakonec jsem překonala i tu nešťastnou patu. No a pak už to šlo rychle. Moc mě to bavilo, hlavně jsem spotřebovala všechny zbytky z předešlých pletení svetrů, apod. Oplétala jsem rodinu, známé, a když zrovna nebylo pro koho, pletla jsem do zásoby, do krabice. A pak stačilo při různých příležitostech sáhnout a byl dárek místo bonboniery. Proto jsem byla ráda, když jsem objevila Elpidu. Pletu moc ráda, vidím výsledek a pokaždé je to jiné. Někdy upletu ponožky za jeden de, jindy za týden. Opravdu záleží na okolnostech, síle materiálu, náladě.
Při pletení se buď dívám na televizi, nebo si povídáme. Když pletu jen tak, tak mi samozřejmě jde hlavou všechno možné, záleží na situaci, ve které zrovna jsem. Někdy jsou to radosti, jindy starosti. No a jak vypadá můj den? To je na moc dlouho, pokaždé je jiný.Mám velkou rodinu, před 5 let jsem ovdověla, svůj pobyt střídám s pobytem na chalupě a v bytě. Záleží na ročním období, počasí apod.Mám pejska, jezevčici a ta, když vidí, že beru jehlice a mám nohy na protějším křesle, automaticky si na mě lehne a spí. Ještě chci říct, že mě moc těší, když se moje ponožky líbí a jsem pochválená. To snad všichni, ne? Mám neteř provdanou v Itálii a pro tu vždycky napletu, když má přijet. Ta se vždycky raduje víc jak z jiných dárků a její italský manžel říká: „teda ta Tvoje teta...“
A ještě něco možná pro zasmání. Darovala jsem ponožky kolegyni v práci a ta mi je asi po roce donesla, jestli bych jí neopravila rozedřenou patu, že jí bylo líto je vyhodit. Takže byly vlastně v záruce.