Dana Rosková
Medailonek naší babičky
Jaké bylo (nebo stále ještě je) vaše povolání?
Původně jsem dětská sestra, pak 30 let práce se seniory a nyní senior v důchodu.
Proč plete ponožky a co vás na pletení baví?
Ponožky jsem začala plést tak před 35 lety, kdy mé tři dcery nechtěly nosit bačkory, tak jsem je navlékla do ponožek. Od té doby jsem upletla tolik ponožek, že bych oblékla několik stonožek. Ponožky pletu v čase, kdy nepletu jiné věci, neháčkuji, nevyšívám a nepletu z papíru. Vlastně si u nich odpočinu, protože mé jehlice je pletou už popaměti.
Když si tak pletete, na co myslíváte? Máte nějaké představy, přání a sny?
Při pletení ponožek vlastně myslím na plány na zítra, pozítří, za týden, za rok… Ráda myslím na akce a dovolené, které mne čekají.
Zkuste popsat, jak vypadá váš den…
Mé dny – každý jiný. Stejné je jen to, že ráno vstanu a večer si jdu lehnout. Mezi tím běžný rodinný život – domácnost, vnoučata, zahrádka, pejsek. Každý den jinak poskládaný a na nudu nemám ani pomyšlení. Velkým koníčkem jsou ruční práce. Inspirace lovím na netu a plánů, co vytvořím, mám tak na 30 let dopředu.
Jak dlouho vlastně trvá uplést ponožku?
Ponožky pletu dvěma způsoby: na dvou jehlicích dvě ponožky najednou trvá tak dva večery, na čtyřech jehlicích pár trvá tak 4 večery.
Zažila jste s ponožkami nějakou zvláštní nebo legrační situaci?
Legrační situaci? Dcera měla pejska Armína, byl to hravý Foxteriér. Ten mi při každé návštěvě stahoval ponožky, byla to naše hra. Jednou jsem mu mé ponožky nasadila na přední tlapky a začli jsme se mu smát. On je nemohl sundat, urazil se, odešel do chodby i s ponožkami a ještě tak půl hodiny po sundání ponožek s námi nemluvil. Prostě osobnost.