Dagmar Imramovská

blobid1-1
 

Dagmar Imramovská

Odkud je: Praha

Jaké bylo (nebo stále ještě je) vaše povolání?

Byla jsem mistrová a vychovatelka na učňovském středisku. Dokonce jsem i svoji závěrečnou práci pedagogického studia věnovala zájmové činnosti. Ručním pracím a v praktické části své kolegy učila drhání a háčkování.

Proč plete ponožky a co vás na pletení baví?

Proč pletu? Vždycky jsem chtěla mít „něco extra“ na sebe a na děti. Navíc při své nekonfekční postavě jsem dříve dost těžko na sebe sháněla oblečení. Taky mě bavilo něco – cokoliv – dělat. Dnes po mně skoro nikdo nic pleteného už nechce. Všecko se dá koupit za pár šupů a co bych doma dělala s X svetry, pokud bych se na ně jen koukala do skříní. V duchu pořekadla, že se nedá jezdit najednou na dvou koních, ani pět (deset, dvacet...) svetrů naráz neunosím. Takže pletu ponožky, ty se dají věnovat a většinou nikoho neurazí, popřípadě je unosí manžel, ten má rád nohy v teple. Jinak také háčkuji v podstatě cokoliv – hračky, polštáře, přehozy, tašky... Máme psa a kocoura, zahradu, velkou knihovnu. Ráda vařím a vymýšlím recepty a sbírám kuchařky. Obdivuju Magdalenu Dobromilu Rettigovou, to musela být správná ženská.

Když si tak pletete, na co myslíváte? Máte nějaké představy, přání a sny?

Většinou při pletení koukám na televizi, dokonce nerada chodím do kina, protože tam nevím, co s rukama.

Zkuste popsat, jak vypadá váš den…

Popsat den? Jídlo, vaření, zahrada, procházky se psem, nákupy, občas lékaři (kromě obvodního všichni nejméně čtvrt hodiny busem mimo Vinoř. Pletení, šití, četba, křížovky, tv, čas od času divadlo či jiné kulturní akce, psaní dopisů (funguji ještě, a ráda v tomto případě, postaru)

Jak dlouho vlastně trvá uplést ponožku?

Doba pletení závisí na velikosti. Miminkovské za 1-2 hodiny v zátahu, ostatní, vzhledem k jiným činnostem v mezidobí, asi tak jedna a půl ponožky za den. Někdy jen 10–20 řad denně.

Zažila jste s ponožkami nějakou zvláštní nebo legrační situaci?

Zvláštní nebo legrační situace – spíš k zamyšlení. Byla jsem v lázních a tam si pletení beru na dlouhé zimní večery, když se zrovna nic neděje. V jídelně seděla u vedlejšího stolu strašlivě sebevědomá a velice chytrá paní (typ brouk Pytlík). Všechno věděla nejlépe, všude dělala rozruch, protože jí každý dělal schválnosti a nechoval se k ní s patřičnou úctou. Padlo tam taky, že pletu ponožky. Na ni bych je neupletla, ona má vysoký nárt a takovou a onakou nohu...Zeptala jsem se jí na velikost a během několika dnů upletla ponožky. Okoukla je a zkritizovala patu, a že ji bude tlačit špička a že jsou úzké...Tak ji její spolubydlící přesvědčila, aby je jen zkusila. Povedlo se mi je trefit akorát! Ptala jsem se, jestli si je nechá...Tak, milostivě, že tedy ano, když už jsem do toho dala tu práci a čas. A co za ně chci. Nic??? S brumláním odešla (v ponožkách) a asi za dva dny mi přinesla čokoládu. Když tedy...ehm...To moc žertovné asi není, ale asi tak nějak to bylo.